Rodina
Duben 26, 2024

Má dcero, nechte mě chvíli držet za ruku

Alu a Konsti nejsou jen jako rodiče dobrým týmem, ale také píší společně rodičovský blog Grossekoepfe.de. Její příspěvky se točí kolem života jako pětičlenná rodina v Berlíně, jsou někdy zamyšlené, někdy vtipné, rozhodně autentické a téměř vždy politické!

Dnes ráno jsem byl v metru za starší dámou. Její bílé vlnité vlasy jí přejely přes ramena a přečetla knihu. Oblečená v černém kabátě s červenými botami stála oběma nohama pevně přede mnou.

Mé dítě, budeš takhle, když budeš starší? Budu tam stále a dotýkají se mi zmačkané prsty? Budete stát s oběma nohama a tekoucími vlasy v metru a vydáte se na cestu?

To je, jak často na tebe myslím jako na dospělého. Často si myslím, že v tobě rozpoznávám jemné rysy tvé babičky.

Stále budete nosit vlasy tak dlouho, jak jsou nyní a většinou otevřené? Ztratí vaše jemné funkce dětinské kouzlo? Jak to bude mezi námi, když vyrosteš? Uvidíme se často a budeme mluvit o každodenním životě, nebo budeš daleko, uvnitř?

Dívám se na tebe, když spíš, zapomínáš na ty malé hádky každodenního života v těch okamžicích. Těžké časy, stále přicházejí, říkají mi. Váš hlas, když se mnou hádáte. Vaše vůle, která se projevuje v malém odporu. Stále tě vidím v těch okamžicích, tvoje oči jiskří jako moje a pak se na tebe jen usmívám. Často se spolu začneme smát a vytrhnout šok z našich končetin.

Nechme to tak, ať nás smích a naše láska vždy spojídokonce i ve chvílích, kdy mě považujete za nejstrašnější matku a já vás považuji za nejvíce opovržlivou dceru.

Vzpomeňme si, jak jsme strávili tolik času na klinice ve věku dvou let a jak jsem ke mně přitulil vaše malé tělo. Zastavme se v těch chvílích, které mi ukážou, jak vysoký jsi a který mě dělá hrdým a nutím mě brečet.

Moje velké dítě s pevnou vůlí a jemnou tváří.

Jak budeš, když vyrosteš a budeš starší než já teď? Uděláte v metru prostor pro starou ženu a úsměv? Budete mít svou vlastní rodinu, dcery a syny, kteří se vás znovu a znovu ptají?

Jezdím ještě pár zastávek s krásnou paní přede mnou a zastavím se.

Cestou domů si vezmu ruku a dneska mě necháš držet. Říkám vám o mé schůzce, stisknete mi ruku a řeknete:

„Kdo ví, jestli bude metro, mami,“ a možná to je jediná otázka, kterou bychom se měli dnes zeptat.

Text Anne-Luise Kitzerow-Manthey, původně zveřejněný na Grossekoepfe.blogspot.de.