Jak se cítí deprese?

Autor a novinář Heike Fuhljahn

Většinu času jsem se probudil brzy v šest hodin - a ten den odešel. Ale vstávání se mi zdálo nekonečně obtížné. Protože přede mnou byl únavný řetěz plný úsilí. Samotná myšlenka na to, co jsem musel udělat, mě vyčerpala. Už půl roku to tak bylo, začátkem roku 2006 se můj přítel Filip ode mě oddělil. Kdykoli jsem musel pracovat, moje přítelkyně Birgit mě v osm hodin zavolala: "Dobré ráno, Heather, pojď, začneme den společně." Přes její přátelské přivítání bych si raději lehl. Ale přitáhl jsem se k sobě.

Chytil jsem tedy brýle na nočním stolku, stáhl přikrývku, posadil se na okraj postele - a plakal. Pět metrů od mé koupelny se cítilo jako lezení na horu. Postupem času jsem vyvinul nouzový program. Sprchy? Maximálně každý třetí den. Umýt a smetat si obličej? Pouze ráno, jednou týdně. Mýt vlasy? U suchého šamponu to muselo stačit. Make-up? Kdybych měl důležitou schůzku. Tento rozchod mě hodně trápil, ale úsilí bylo příliš velké na to, aby se změnilo.

Nepamatoval jsem si, kdy jsem se na to naposledy těšil. Pocit světla a bezstarostnosti. Nebo normální. Nebo byla tato podmínka možná normální? Už jsem neměl zabezpečené vnitřní měřítko. Věděl jsem jen, že se mi to už nelíbí. Všechno, co jsem udělal, bylo posuzováno pouze podle toho, jak jsem vyčerpaný. Bylo to, jako bych měl - jeden po druhém - chřipku, nachlazení, gastrointestinální infekci, těžkou horečku. Z mých běžných povinností jsem dělal jen holé náležitosti. Šnekovým tempem. Někdy jsem stál před sušicím stojanem několik minut. Byly tam džíny. I když bych to chtěl nosit, nemohl jsem to pověsit.

Cítil jsem se, jako bych měl na sobě hlavní plášť. Všechno stálo tolik energie, vždy. Když jsem nemusel pracovat, ležel jsem v posteli nebo na pohovce. Udělal jsem téměř nic, ale já jsem se nezotavil. Sroloval jsem se do teplákové soupravy pod zelenou přikrývkou, na stole tři bary dětské čokolády. Často jsem sledoval sezónu „Pohotovost“. Poté jsem nebyl naštvaný, jen depresivní. Procházel bytem, ​​bezcílně stál před knihovnou, pak šel do mé ložnice, stál u okna a podíval se do dvora. Na polici, okenní parapet, všude ležela silná vrstva prachu. Zavolal jsem Birgitovi a stěžoval jsem si: „Mám zase tak málo energie, všechno bolí, vždycky jsem smutný.“ „Určitě to půjde, Pagane,“ řekla. „Ale necítím se tak,“ odpověděl jsem, slzy blízko. "Já vím, ale musíš to projít!"

Když jsme se rozloučili, lehl jsem si na pohovku. Pro více chyběla síla. Moje nuda, moje utrpení bylo přerušeno pouze jídlem. S hrůzou jsem si myslel, jestli to tak vypadá, když jsi v domě starých lidí. „Přitáhněte se k sobě“ je něco, co depresivní lidé často slyší. Pokud ne jiní, pak sami. Kdyby to bylo možné. Už nemůžu, je to jen zastavení, prosím. Bez ohledu na to jak. Ale bála jsem se psychiatrie.

Petr Velechovský, Jan Havelka - Cesta z deprese (Duben 2024).