Daphne du Maurier: "Rebecca"

Kniha

V Monte Carlu se mladá, plachá žena setká s kultivovanou a starší vdovou Maxim de Winter. Je přitahována k němu a tlačí jeho útoky melancholie na smrt jeho manželky Rebeccy, která zemřela při nehodě plavby. Když ji do týdne učiní návrhem na uzavření manželství, je překvapená? ale nadšený. Po velkolepé líbánky se pár vrací do de Winterova panství Manderley v Cornwallu. Když se znovu stará o správu majetku, zdá se, že jeho láska slábne. A nová paní de Winterová si musí uvědomit, že její předchůdce je stále neskutečně přítomen v celém domě. Téměř zoufalá, přichází za temným tajemstvím Manderleyho? a to jejího manžela. Atmosféricky hustý román Daphne du Mauriera je klasika: psychologicky zdatný, vypráví příběh velké destruktivní lásky.

Temné tajemství, destruktivní láska, vzrušující až do zuřivého konce. Klasika.

Autor

Daphne du Maurier (1907-1989) vydala svůj první román ve věku 24 let a je jednou z nejpopulárnějších spisovatelek na světě. Váš román "Rebecca" byla, stejně jako její povídka „Ptáci“ od Alfreda Hitchcocka, natáčena a přijata v roce 1940 Oscar jako "nejlepší film". V roce 1969 byla anglickou královnou rytíři za její služby literatuře.

Vydání knihy ChroniquesDuVasteMonde „Die Liebesromane“

Objednejte si celé vydání knihy ChroniquesDuVasteMonde „Die Liebesromane“ přímo zde v našem obchodě a ušetříte více než 40 EUR ve srovnání s jedním nákupem.

Přečtěte si ukázku „Rebecca“

Včera v noci jsem snil, že jsem se vrátil do Manderley. Viděl jsem stát vedle železné brány příjezdové cesty a zpočátku jsem se nemohl dostat dovnitř, protože cesta byla pro mě uzavřená. U brány visel hrad a řetěz. Snil jsem se po vrátném a nedostal jsem žádnou odpověď, a když jsem se díval skrz rezavé mříže, viděl jsem, že vrátnice nebyla neobývaná.

Z komínu nevznikl žádný kouř a malá okna se otevřely. Pak jsem, stejně jako všichni snové, najednou měl nadpřirozené síly a jako bezbožná bytost jsem překonal překážku. Přede mnou se příjezdová cesta chvěla, zkroucená a zkroucená, jak tomu bylo od pradávna, ale když jsem šel dál, uvědomil jsem si, že se něco změnilo; cesta nebyla ta, kterou jsme znali; byl štíhlý a neochvějný.

Nejprve mě to zmátlo a já tomu nerozuměl. A teprve když jsem se musel uhýbat hlavou s větev, která se houpala dolů, jsem si uvědomil, co se stalo. Příroda znovu přišla na pravou stranu; bez spěchu, v tichém a tajném způsobu, se postupně rozprostírala dlouhou cestou dlouhými ulpěnými prsty na cestě. Lesu, který kdysi představoval hrozivé nebezpečí, se nakonec podařilo vyhrát. Jeho stromy tiše pronikaly stále blíže k hranici. Buchen k sobě přitáhl šedobílé holé kmeny proti sobě, propletl své větve v podivném objetí a postavil mi přes hlavu trezor jako oblouk kostela.

Byl to úzký pás, tenká nit ve srovnání s minulostí, štěrk zmizel, dusený trávou a mechem. Stromy natáhly nízké větve, které bránily kroku; její pokroucené kořeny vyčnívaly jako smrtící drápy. Tu a tam jsem v této džungli poznal keře: hortenzie, jejichž modré hlavy byly celebritou. Žádná ruka je neořízla, byli divokí a nyní rozkvetli do obrovské velikosti, černé a ošklivé jako bezejmenný plevel vedle nich.

Dál, dál, brzy na východ, nyní na západ, ubohou cestu, která kdysi byla naší příjezdovou ranou. Někdy jsem si myslel, že teď úplně zmizel, ale znovu se objevil, možná nebo možná pracně, plazil se po okraji blátivého příkopu, který zimní déšť vymyl za padlým stromem. Nemyslel jsem si, že cesta je tak dlouhá. Míle se musely znásobit, stejně jako stromy, a ta cesta vedla k labyrintům, k pusté divočině, ale ne k domu. Najednou jsem stál před ní; neomezená džungle houštin blokovala mé vidění a já tam stál, srdce mi bušilo do hrudi a cítil jsem v očích bolest otoků.

Byl tam Manderley, náš Manderley, tichý, tajný, jak to vždycky bylo; šedý kámen se třpytil ve světle mého vysněného měsíce, vysoká dvojdílná okna odrážela zelenou trávník, terasu.Čas nemohl zničit dokonalou symetrii těchto zdí a ne harmonii situace? drahokam v otevřené ruce. Terasa klesla na trávníky a trávníky se táhly k moři, a když jsem se otočil, poznal jsem stříbřitou rozlohu, klidně pod měsícem jako jezero, nedotčené větrem a bouří. Žádné sny by nikdy nenarušily toto vysněné moře, žádná mraková zeď ze západu nemohla zatemnit jasnost této bledé oblohy.

Otočil jsem se zpět do domu ai kdyby byl nezraněný, nedotčený, jako bychom ho včera opustili? Viděl jsem, že i zahrada byla poslušná zákonu džungle. Rododendronové keře, posazené a zamotané trnitými keři, povstaly a vytvořily nepřirozené svatby s masou bezejmenných keřů, které se držely jejich kořenů. Lila se spojila s bukem, a aby je svázal ještě blíže k sobě, nebezpečný břečťan, vždycky nepřítel milosti, ovinul chapadla kolem páru, už ho nikdy znovu neuvolní. Břečťan dominoval této ztracené zahradě; dlouhé úponky se plazily přes trávník a brzy se zmocnily domu. Kopřivy rostly všude, přední vojsko nepřátelských hejn. Zaplavili terasu, ležel na pruhu, střední a neomezený, dokonce se opřel o okna domu. Neudělali však nic pro to, aby strážili povinnost, protože na mnoha místech už strom rebarbory prorazil svými řadami, a jejich hlavy se drtily a stébla slabá, ležely na zemi, kde králíci udělali cestu. Opustil jsem pohon a vylezl na terasu; Kopřivy v mém snu mi nepřinesly žádnou překážku, šel jsem okouzlen a nic mě nezastavilo.

Měsíční svit může hrát na fantazii podivné triky, dokonce i na představivosti snílka. Když jsem tam ještě stál, se zadrženým dechem jsem mohl přísahat, že dům není jen prázdná skořápka, ale animovaný a animovaný, jak to dříve žilo.

Okna byla jasně osvětlená, záclony tiše vrčely v nočním větru a tam, v knihovně, byly stále napůl otevřené dveře, na které jsme zapomněli zavřít, a můj kapesník ležel na stole vedle vázy podzimní růže. Všechno v místnosti ještě muselo výmluvně hovořit o naší přítomnosti: malá hromada knih z knihovny, nakreslená jako přečtená, se vrátila znovu; a stará čísla Timesů; Popelník s rozdrcenými cigaretovými pahýly; zmačkané polštáře na židlích, které stále nesly otisk našich hlav; spálená záře našeho dřevěného ohně, která doutnavě čekala ráno; a Jasper, náš drahý Jasper, se svými výraznými očima a těžkými, svíjejícími se rty, byl stále natažený před krbem a poklepával ocasem na podlahu, jako vždy, když uslyšel kroky svého pána.

Objevil se mrak, který na okamžik zakryl měsíc. S ním okna zhasla; sen zmizel a hlas minulosti už nešeptal kolem zírajících zdí.

Dům byl hrobkou našich nadějí a naše utrpení byla pohřbena v troskách. Nebylo vzkříšení. Kdybych myslel na Manderleyho ve dne, myšlenky by nebyly hořké.

Přemýšlel bych o tom, jak by to mohlo být, kdybych tam byl beze strachu. Vzpomněl jsem si na letní růžovou zahradu, ptačí hnízdo brzy ráno; když jsme pili čaj pod kaštany a šeptání moře vyšlo zdola přes trávníky k nám. Vzpomněl jsem si na kvetoucí šeřík a naše šťastné údolí. Tyto věci byly trvalé, nemohly zemřít; tyto vzpomínky nebolí.