"To bych nikdy neudělal!" Proč toto obvinění v lásce nemá smysl
Klasika v (téměř) každém vztahu
Kathrin nejen mluví. Kathrin se chvástá. „Upřímně, pochopil jsem, že musíte hodně pracovat, ale bylo to těžké, ale když se konečně dostanete domů na čtyři dny najednou, a svou první kolegu přivezete na večeři na první noc. .. "
Paul hází rukama do vzduchu: „Kolega, náhodou je také mým nejlepším přítelem!“ Ale Kathrin je nezastavitelná. "... pak se opravdu divím, co se s tebou děje, pořád chceš náš vztah?" Zírala na něj. Nakonec řekla: „Kdybych se konečně mohla s tebou konečně setkat, nikdy bych svou přítelkyni na náš první večer nepřinesla.“
„Dobře, to bys neudělal,“ přerušuji to. "Ale co chcete Paulovi říct?" Už jsem si uvědomil, že to provokuji. Ale někdy se dokonce i terapeuti stanou netrpělivými. A obvinění „nikdy bych to neudělala na tvém místě“ slyším neustále. A stejně jako neustále nedává smysl.
Poplatek je zbytečný
61 let Oskar Holzberg je ženatý 30 let. Po dobu 20 let psycholog radí párům. Zjistil, že některé věty se vztahují na všechny vztahy. V každém ChroniquesDuVasteMonde představuje jeden z nich.
© Ilona Habben"Nikdy bych to neudělal u tebe!" - to není jen prohlášení bez hodnoty. Ale morální úsudek: správně, tak bych to udělal špatně, jak to děláte. Poté navrhovatelka okamžitě odmítá být nepravdivá, což vede k obvyklému, zcela bezvýznamnému sporu výčitek a ospravedlnění.
Mimochodem, další varianta morální přitažlivosti je: „Nikdy bych na tebe nemyslel!“ Zjevné údiv nemůže skrýt, že i zde jsou myšlenky žalobce měřítkem všech věcí. Za tím je však skutečně zklamání.
Marně hledáme jeden druhého
Máme hlubokou touhu, že naše důležitá jiná by měla být jako my
Především je to Kathrinův pocit, že se o Paula nestará. Tady je však ještě zásadnější zklamání: zažívá, že její milenka je jiná než ona sama. Nevědomě však máme hlubokou touhu, že naše důležitá druhá by měla být jako my. Cítím se tak. Pak bychom se už nikdy necítili sami.
Když jsme velmi zamilovaní, koupáme se v tomto smyslu jednoty již od raného dětství. Plavíme se na růžovém oblaku shody a jsme si jisti, že naše duše se kývají v souzvuku. Zpět v reálném světě jsme však opakovaně zklamáni, protože náš milenec nám může být cizí a dělá věci, které jsou pro nás nepochopitelné. Jsme pak podrážděni, protestujeme proti tomu.
Ale je to o pocitu našeho zklamání. Vyjádříme-li toto zklamání z jeho podivnosti, jeho jinakosti, můžeme se k sobě navzájem přiblížit. Nakonec se navzájem marně hledáme. Nenajdeme se v něm znovu. Ale skrze naše rozdíly se navzájem protíráme.
Filozof Theodor Adorno napsal: „Láska je schopnost vnímat něco podobného v odlišnosti.“ Tímto způsobem se ocitneme. Nejsem já. Nejsi já. A to není nutné. Ne, to je dobré.
